Vánoční Strom 2014

Svítí. Vše je tedy jak má a my se pomalu můžeme rozejít. Mám ráda dobré konce. Zvlášť ty, které u mě způsobí nejen úsměv na tváři, ale i husí kůži. A někdy i slzy. A odnáším si domů i spoustu dalších pocitů z dnešního nedělního odpoledne. Kde jenom začít…

IMG_8404          IMG_8411         FullSizeRender

Všichni ti lidé mohli sedět doma, dívat se na televizi, povídat si, pracovat, číst si nebo uklízet. Místo toho váží cestu do školní tělocvičny. Už to zní trochu svátečně. A pak ta očekávání. „Prodá se můj výrobek?“ „Nezakopnu, když budu přicházet?“ „Nezadrhnu se, když budu vítat diváky?“ „Bude babička ze zadních lavic dobře vidět?“ Ať chcete nebo ne, tohle všechno tvoří energii dnešního setkání.

Máme vyzdobeno, nazkoušeno a nazvučeno. (Zvláštní, jak krátká slova používáme pro tak náročné procesy.) Z tělocvičny zní flétny a základní umělecká škola startuje dnešní kulturní program. Procházím štrúdlem nakupujícíh a vychutnávám si předvánoční „domácí“ věneček ze školní jídelny. (Mimochodem, byly senzační.) Rozdávám a přijímám úsměvy, sem tam s někým ztratím slovo, chodím pravidelně kontrolovat třídní obchůdek a opakovaně si potvrzuji, že mě moje děti potřebují už jen na rozměňování bankovek na mince. Obchod kvete, chodbou voní svařené víno paní starostky a já už se potřetí zastavuji u stolů s adventními věnci. Nemůžu se vynadívat.

Osobitou náladu dodávají celé akci malé děti, které v oblečcích sněhuláků a v převleku za vánoční dárky či nazdobený stromeček pobíhají přilehlými chodbami. V uších mi zní několik zimně laděných písní a při pohledu na školkáčky koulící obří sněhové koule (ve které se na chvíli proměnily šedivé overbaly) se přistihnu s dojatě uculeným výrazem.

Při vystoupení školních dětí obdivuji oba moderátory, kteří neměli strach slyšet svůj hlas z reproduktorů. Doslova nevěřím svým očím při jednotlivých vystoupeních dětí, které během obyčejných všedních dní splývají s davem ostatních školáků. Najednou před vámi po rozvinutém modrém koberci proplují dvě nádherné labutě, pod točícími hůlkami se zablyští kostými usměvavých mažoretek a v rytmu tance z dálky z blízka přebaletí parket okatá prvňačka, která možná ještě neumí napočítat do sta, rozhodně ale umí vyrazit dech mnoha přítomným. Sál totiž jásá. Taneční výstupy, protnuty sborem bílých triček, mi evokují zamyšlení nad tím, jak jsou ty naše koníčky důležité.

Časy se mění. Ne že bych snad měla potřebu na to upozorňovat, jen si připomínám název poslední písně, která za svitu vánočních i nevánočních světýlek vyplňuje celou místnost. Je tady. Mezi jednotlivé návštěvníky se vkrádá advent a roste a sílí pod nebem, které ozdobil nečekaný ohňostroj. Odpoledne spěje ke svému závěru. „Pozdraveno budiž světlo“. Pohledy všech přítomných šplhají do koruny potemnělého vánočního stromu.

Svítí. Vše je tedy jak má a my se pomalu můžeme rozejít. Mám ráda dobré konce. Zvlášť ty, které u mě způsobí nejen úsměv na tváři, ale i husí kůži. A někdy i slzy. A odnáším si domů i spoustu dalších pocitů z dnešního nedělního odpoledne…

Pavlína Loňková